Hrubá Morava

Na začátku byla „ekonomická krize“ a projekt Jiřího Plocka, který nabídl University of New York in Prague, že namísto dřívějších nákladných destinací bude její studenty a další lidi ze zemí Divokého západu (jako jsou Čechy nebo Spojené státy americké) vozit do nejbližšího exotického kraje, kde ještě lidé žijí ve spojení s tradicí.

A potom podmínka pro ty z „turistů“, kteří s JP spoluvytvářejí týdeník Kulturní noviny, že každý rok některý z nich zachytí výlet „do srdce moravské Afriky“ jako reportáž. Tenkrát jsem jel poprvé, a tak los padnul na mě…


Brněnský prolog

(Přitažliví pionýři)


Na výlet do země moravských domorodců se vypravuji nemocný. Poslední coldrex (který si nasypu do horké vody, k níž si v brněnské restaurační dvoraně musím objednat čaj) dopíjím ještě ve chvíli, kdy už mám stát před nádražní budovou. V tu chvíli mi volá šéf výpravy a zároveň šéf Kulturních novin Jiří, že má též zpoždění – ale za 10 minut bude před budovou ve svém zeleném autě.

Sednu si tedy na nádražní schody, pozoruji kolem projíždějící zelená auta, a jak tak koukám na procházející cizince, vytipovávám si dva, kteří vypadají na redaktory Kulturních novin. A nemýlím se…

Martina je krásná žena s mandlovýma očima a Petr nádherný muž s dlouhými vlasy, připomínající Ježíše Krista. Nejpřitažlivější z nás je však šéfredaktor Jiří (který se narodil téměř současně s letem J. A. Gagarina do vesmíru), což máme během cesty zjistit. Nám, neposedným spolupracovníkům, však není nic svaté, a tak místo abychom poslouchali šéfův folkloristický výklad, přetřásáme téma letecké přepravy, neboť Martina tímto způsobem brzy poletí přes oceán. S takovou nám doba, než přirazíme k boku lodi jménem Hotel Ogar, připadá jako chvilka.

Jsme v Pozlovicích!

Ham!


Hotel Ogar Pozlovice

(Blues v zelené a rudé)


Když se šéfredaktora ptám po bližším folkloristickém zařazení místa, kde jsme se octli, praví, že jsme v Luhačovickém Zálesí. V nitru hotelu to však vypadá jako v hotelu Holiday Inn v Bruselu, kde jsem kdysi nocoval, arci s mírným moravským nádechem. Pro čtyři lidi (to jest pro nás!) jsou zde připraveny čtyři luxusní dvoulůžkové pokoje s ručníky a televizí. Šéfredaktor, bývalý koncertní hudebník, rezolutně praví, že na každé štaci je třeba zvolit pokoj, kde se bude slavit, a to že je ten jeho.

A je to!

V tu chvíli se už ale objevuje důvod toho všeho luxusu, který máme k dispozici jen tento večer a ráno – studenti New York University in Prague, které náš šéf pozval na tradiční „školní výlet“ po Východní Moravě. Hotelová restaurace se začíná globalizovat. Jsou tu nádherné Pensylvánky z východního pobřeží Spojených států vykrmené nefalšovanými brojlery, Holanďanky, jejichž pleť se skví jako pravý sýr z Goudy, a útlé Jihokorejky, které zřejmě na protest proti hladomoru na Severu nejedí. Dále se to tu blýská mědí pákistánské pleti vydělané značkovými krémy z Francie a hnědne krásou vnuček černých otrokyň z žírného Dixielandu. Tomu všemu vévodí dvě Češky, kolegyně Martina, celá v zeleném, a vedoucí americké výpravy Marienka (vypadá tak na jednadvacet) ve slušivém sportovním flízu červené barvy. A tak se dostávám do milostné horečky (mírně podpořené horečkou skutečnou), které se už do konce výletu nezbavím.

Horňácká muzika Petra Mičky


S tím, jak přichází Horňácká muzika Petra Mičky, se milostná horečka začíná projevovat i na našich dámách. Kroje, které mají šohajové na sobě (nejsou to žádní vesničtí balíci, jejich vedoucí je odborný pracovník brněnského folkloristického muzea) jsou sice velice jednoduché, ale o to víc sexy, a jejich muzika (vystačí si bez cimbálu, jen se smyčci) taktéž.

Posloucháme však jenom my – neboť newyorskému zájmu nikterak nepomohl projev našeho šéfredaktora, v němž se zmínil, že právě z hudby tohoto kraje čerpal inspiraci ke své světoznámé tvorbě Leoš Janáček. Po mírném oživení v sále přichází k našemu stolu Marienka, která na šéfredaktorův dotaz, zda hosté nechtějí něco upřesnit, upřesňuje, že hosté se ptají, jestli si můžou dát zmrzlinu.

Už to nevydržím a vyzývám k tanci první Američanku, pak druhou, třetí – než pochopím, že s Američankami se to má jako s hlavním hrdinou hry Jiřího Suchého Taková ztráta krve, u něhož se nakonec ukázalo, že to nebyl člověk, ale panák naplněný slámou. A tak zatímco postupně tančím s Marienkou, Petrem a sám (Horňácká muzika už dávno nehraje horňáckou hudbu, ale Černý muž pod bičem otrokáře žil a Chodím po Broadwayi hladov sem a tam), Martina sedí důstojně na svém místě a s tváří královny ze Sáby se perlivě směje, zatímco za její hlavou stojí ve výklenku dekorativní skleněná mísa naplněná šňůrou perel.

Přátelé, toto je to nejčistší moravské blues,“ říká šéfredaktor, který se vrací z toalety a pobízí mě, abych už konečně dojedl, neboť „až dojím, uvidím, co se stane“. S mým posledním soustem (které je současně posledním soustem celé naší skupiny) mi někdo poklepe na záda. Je to hanácký spisovatel a soudce v jedné osobě Josef Holcman, který přijel též na pozvání našeho šéfredaktora, v každé ruce jednu flašku z vlastní vinice a bez bázně z personálu se ptá: „Vlašák nebo Rýňák?“

A tak se za zvuků krásné horňácké hudby (k muzice se nakonec přidá i Jirka) konečně příjemně ožeru a na konci večera (jako král Šalamoun) omotám Martině ze Sáby (na fotografii má v ruce sedmiramenný svícen) kolem hrdla šňůru perel.

Sedmiramenný svícen








Komňa

(Fašančárky)

Probouzím se s kocovinou a výčitkami, neboť svým kašlem budím nejen sebe, ale i Petra. Kromě toho jsem byl vždycky nejpomalejší ve třídě, takže ve chvíli, kdy je už Petr dávno na snídani, já se teprve oblékám. Maně pouštím televizi, na níž je naladěna katolická stanice Noe, v níž si děti hrají s plyšovým červem a zpívají, že i když je někdo jiný, musíme ho mít rádi.

No uvidíme.

Když přijdu na snídani, vidím, že mě rádi mají. Radí mi taktiku, jak to udělat, abych toho ze švédského stolu ochutnal co nejvíc.

Pak zdrhnou a já je mám s plným břichem dohánět…

Projíždíme Luhačovicemi, kde bydlela řada význačných hostí, ale já vnímám jenom Janáčka. Kromě toho mě upoutá nápis „Masová domácí kuchyně“, který spatřím hned za několika výklady. A spící Martina:



Jak tak jedeme krajinou, vidíme na obzoru vesnice, jimiž se už hemží barevné tečky fašančárů.


Fašank je masopust (od Fasching, z Fastnacht – postní noc), v románských jazycích karneval (neboli „sbohem, sílo masa“). Jeden den, kdy bylo lze před dlouhým čtyřicetidenním půstem (podle kterého se fašank jmenuje) pustit ze řetězu všechny žádosti. Z mého pohledu berou masopust nejdůsledněji v Brazílii, kde se z toho, co se stalo o karnevalu, nikdo ani nemusí zpovídat a v listopadu se pak bujarým fašančárkám rodí nezvykle krásné a veselé děti.

Jako amatérského folkloristu, který před dvěma lety podle obecních kronik křísil krajový masopust na Slánsku, mě však (intelektuálně) vzrušuje to, že se poprvé dostávám do kraje, kde se tato tradice nikdy nepřerušila (a když, tak jen na krátkou dobu).

Komňanští skakúni


Když vjedeme do fašankového reje v obci Komňa (podle níž si zvolil jméno učitel národů Jan Ámos Komenský) moje vyčtené folkloristické představy o historických figurách, jako jsou Žid či Babice, se rozplynou jako mlha nad Komňou. Kromě Američanů (kteří mají rychlejší autobus) se zde pohybují následující postavy: voják s distinkcemi Československé lidové armády, sokol, zlatokop, indián, řezník-uzenář, celé oddělení zdravotních sestřiček (se svým krkobolem bych přivítal, kdyby šlo o ORL) a rakouští dobrovolní hasiči. Z klasických figur je tu medvědář s medvědem (medvěd je medvědářova manželka, jejíž šelmovitost se projevuje v tom, že svého pána neustále komanduje) a spousta velice talentovaných Kolombín a Harlekýnů, kteří mě přesvědčují o tom, že vlastí commedie dell´arte není žádná Itálie, ale Morava. Na papundeklových jmenovkách, které mají některé postavy na sobě, čteme nápisy jako: „Dežo z Toronta“, „Pedro Picaso (malířské práce)“, „Řezník Radek Vztyčil každou svini zničil“, „Štamprličku dejte, svini si schovejte“ či „Jmenuji se Maryška, chci panáka do bříška“. Jeden ze zúčastněných má na zádech nůši, na níž je napsáno: „Chceš se dobře mít? Musíš dráteníkem být!“ a pod tím mu visí kožená brašna na peníze s nápisem „Kasa E. U.“

Celému průvodu pak vévodí sexy čarodějnice kolem padesátky, které leze po zádech hadrová myš vycpaná vatou. Za ní (míněna čarodějnice) se pak táhne početná (především mužská) kamarila.

Skakúni a starosta


Průvod, který vede starosta v tradičním kroji a jeho pochop, jemuž musí každý soused napíchnout na vztyčenou šavli něco masitého, se zastavuje téměř před každým domem, před nímž rekruti čili skakúni (jinoši v odvedeneckých fašankových krojích) tancují svůj šavlový tanec. Za to oni i všichni ostatní dostanou skleničku pálenky, koláč, kobližku (neboli – jak vysvětluji jednomu z Američanů – „pravý moravský bavorský vdoleček“) nebo slaďoučkou boží milost (pečivo s takovým názvem – i účinkem – v Bavorsku myslím už nemají). My přespolní musíme kromě množství alkoholu podstoupit i to, že nám fašančáři (především ti malí) pomažou obličej barevnými šmouhami a (především ti velcí) udělají našim ženám omoučenou rukou zezadu otisk na šatech.

Omámen fašančárkami všech barev a tvarů (alkohol, jak známo, umenšuje způsobilost, ale zvyšuje libido), mezi nimiž se mi před očima na přeskáčku objevují obličeje Martiny a Marienky, se s nadějí zakusuji do boží milosti, o kterou se s družností prvních křesťanů dělím s Petrem (i když ten vypadá, že to nepotřebuje) a v úlevné mužské společnosti se raději cestou k autobusu seznamuji s Američanem Brianem, který o sobě tvrdí, že je také novinář.

Jak se ti to líbilo?“ ptám se, zatímco Brian opojen místním folklórem chtivě hulí cigaretu, přičemž mi vyfukuje kouř přímo do ksichtu.

Moc,“ říká Brian. „Moc.“

Potom si sedne do otevřeného autobusu a okamžitě usne.

Maso

Ach

Cikánka

Hoří, má panenko

Čarodějnice

Komediant dell´arte

Skakúni a Bienen Maja


Kopanice

(Bohyně)

Boží příkaz


Opouštíme Komňu, vesnici, která žije z hrdosti nad svým slavným rodákem, o němž dodnes nikdo neví, kde se vlastně narodil. (Mají tu i jeho rodný dům, což je ve skutečnosti sýpka, která byla postavená sto let po Komenského smrti. Šéfredaktor Jirka nám cestou vypráví, že rodným domem JAK disponuje na Východní Moravě hned několik obcí, nejsympatičtější rodiště mají v Nivnici, kde historici určili narození učitele národů na místě dnešní továrny na likéry.)

Komňu opouštíme, abychom se vydali do hor, do kopanic.

Kopanice s malým k znám z knížek Ladislava Mňačka, slovenského spisovatele narozeného na Valašsku, který jako jinoch utekl do valašských kopanic, kde jako partyzán bojoval proti jednotkám SS.

Na Kopanicích kolem obce Vyškovec, kde se po vykopaných vesnicích jmenuje celý kraj, žádní partyzáni nebyli, zato tu na konci války spadlo letadlo s americkými letci, které kopaničáři pohřbili a vztyčili jim tu pomník. To by mohlo konečně zajímat naše Američany, ti ale s námi nejsou.

Kopanice vznikly tak, že kolonizátoři, kteří sem do hor přišli (v některých případech prý až od nás – z Čech) si museli stromy kolem vlastní chalupy vlastnoručně vykopat. Lidé, kteří tu žili, žili sami pro sebe, málokdy chodili dolů, vrchnosti, která se neustále střídala, (ani partyzánů) se nezalekli a žili v neustálém spojení s přírodou a bohem. Proto tu až donedávna žily bohyně, vědmy, které měly moc předpovídat budoucnost, odvrátit od vsi nebezpečí, odehnat či přivolat déšť a tak dále. (Věřím tomu, protože jsem pár takových bohyň znal. U nás v Čechách se vyskytují především v Krkonoších, ta, která měla největší vlohy, však byla z Novohradských hor.)

Kromě toho tu rostou vzácné rostliny (například orchideje) a přežívají zde unikátní živočišné druhy (nejspíš fašančáři).

Na vrcholku Kopanic to fouká. Křížek za námi je ozdoben kýčovitými umělými věnci a květinami. Petr říká, že čím dál na východ, tím je výzdoba míst kýčovitější. Hrob Nikoly Šuhaje v Koločavě je prakticky celý z umělé hmoty.

Nad námi se rozcinká dřevěná zvonička.

Je poledne, a tak jdeme do blízké „horské“ chaty (s bazénem!) na polévku.

Je fašank polévka je prasečí (prdelačka), k ní škvarky a ovar.
(Plus pivo a coldrex.)

Když se občerstvení valíme zpátky do auta, vzpomenu si na Jirkovo vyprávění o zázraku, který se na tomto místě stal, když se jedné zdejší venkovance zjevil Gérard Depardieu. Slavný herec právě natáčel někde v Polsku a zeptal se jedné české pracovnice filmového štábu, zda by nevěděla o místě, kde by měl absolutní klid…

Chtěl bych zažít to, co ona venkovanka – s mladou Táňou Fišerovou nebo Martou Vančurovou. V tu chvíli ještě nevím, že skutečnost daleko přesáhne mé představy…

















Strání I.
(Sestřenky v krojích i bez)

Tady je ten fašank tak trochu masovější,“ říká šéfredaktor, když se prodíráme davy, tlačícími se na náměstí, kde probíhá přehlídka hudebních a tanečních folklórních skupin. Mladá cérečka sedící za oficiózním spolkem na mě vyšlehne pelíškovskou otázku, zda mám lístek, z čehož pochopím, že je tady vstupné.

Náměstí je zaplněno tak, že by nepropadl špendlík, a z reproduktorů hřímá lidová hudba.
Šéfredaktor to nevydrží a jde se oficiálně rozloučit s výpravou New York University, která za chvíli odjíždí do Prahy. Vyšplhaje se na vršek nad náměstím, chytím se za břízku (symbol ženství) a pozoruji skupinu, která právě předvádí šavlový tanec. Za mnou se na trávě v breughelovských obrazcích válí zapomenutí Američané zpití fašankem a dělají sympatický brajgl, nereagujíce na mé upozornění, že za pár minut odjíždějí. (Jednou tu prý jeden z nich zůstal a místní se o něj starali tak, že uvažoval nejen o rezignaci na odjíždějící autobus, ale i na všechny výhody vyspělé západní civilizace.)

Raději si jdu prohlédnout stánky vroubící náměstí, z čehož vzniká následující fotoreportáž:















--------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pod čarou I: Pán, prodávající škrabky


Ze všech trhovců nás nejvíc zaujme Slovák, který neprodává nic jiného, než škrabky, z nichž některé sám navrhuje a vyrábí. Má stroje na to, jak z bramboru udělat růži, tulipán a sluníčko či hranolky ve tvaru spirálek, vlnek nebo bodláků. Později na své pouti potkáme slovenského novináře, který nám prozradí, že ten pán je na Slovensku velice slavný, neboť před nedávnem vyhrál v loterii pět milionů korun. V jeho životě se tím však nic nezměnilo – jeho životem je i nadále škrabotechnika.

--------------------------------------------------------------------------------

Po této kulturní exkurzi si jdeme spravit chuť do místní hospody, díky čemuž zjišťujeme, že i ty jsou přeplněné k prasknutí.

Zážitek, který můžu mít i v pražské tramvaji, mi přijde nehodný Východní Moravy, a tak se jdu občerstvit ven, kde si spolu nádherně hrají tři sestřenky, z nichž dvě mi pronikavě připomínají moravské venkovanky, za kterými Josef Mánes jezdil do Čech pod Kosířem.
Když je vidím, nejdřív si vydechnu, pak nadechnu a zmáčknu spoušť:









Pak mě ale zpozorují místní šohajové, které není radno dráždit, a tak se radši vracím za Petrem a Martinou. V davu čumilů roztáčí sukni stráňanská cérečka, já se však zakoukám do jiné (starší), která ji s mateřskou hrdostí pozoruje:

Aby vám nevypadla čočka,“ poznamená. Ale je potěšena.

Zastrč ten foťák, sháněli se tu po tobě šohajové,“ říká Petr a naklání se nad várnici se svařeným vínem. Vtom se nad námi zavírá dav a Petrovi v nastalém zmatku padá do várnice posmrkaný ubrousek.
Snažíme se tedy trochu popojít.

Na půli cesty z restaurace se setkáváme se pánem, kterého bychom v Čechách (kde tuto reportáž píši) nejspíš nepotkali.


Pote se se mnou napít, slečno. I vy, synci,“ říká a objímá mě (čert vem krasavice, chlapský objetí má větší váhu). „Já mám tak velkého syna, jak ste vy. A tak jak je velké, tak dlouho sem robil tady ve sklárně. A oni mi ju prodali a vyhodili mě. Ředitel je Rakušák a dřív řídil lázně v Píšťanech a majitel Anglán to teď chce prodat Japoncům. Eště, že už mám důchod.“

Vyspělý západní svět už došel i na východní Moravu…

Před restaurací potkáváme šéfredaktora Jirku, který nás odvádí ke svým známým…

Strání II.
(Ženy Adama Michnika)

Vcházíme do stodoly, která je zespoda vypolstrovaná tébichem s moravskými vzory a na zdech vytapetovaná plakáty z minulých fašanků. Na dvorku stojí strýc, který vypadá jako maskot Hotelu Ogar v Pozlovicích a povídá si s jakýmsi cizincem.

To je náš Francúz, šak on už umí dobře po straňansky, že?“ spustí strýc, nalévá nám do malované sklenky a předvádí nám svého Francúze. Francúz spustí skutečně po straňanskyky – to znamená tak, že mu já, Východočech z Hradce Králové, nerozumím ani slovo. Tož se ho po francúzsky vyptám na celú historiju. Před dvaceti lety sem s manželkou poprvé přijel na družební zájezd a zdejší pomezí se stalo jeho druhou vlastí. Že je to možné, zjistím i z pohledu na mezinárodně vyvedenou ceduli na místním WC.

Ze stodoly vede cesta dovnitř domku, ale tam je tak plno, že se na vejití stojí fronta. Po odchodu větší skupiny jsme dovnitř uvedeni i my. Ve „fašankovém salónku“, na jehož stole leží už téměř prázdné mísy s koláči, sýry a chlebem, stojí straňanský Adam Michnik (alespoň tak vypadá) a (tak jak to obyčejně dělá skutečný Adam Michnik) vypráví a vypráví, a já (coby novodobý František Sušil) vytahuji zápisník a zapisuji a zapisuji.

Straňanská lidová slovesnost
aneb
Co vyprávěl strýc Adam Michnik

Na Vánoce z kostela do kostela,
na fašanky z hospody do hospody.“
(straňanské přísloví)

Co se stane, když hodíte ódéesáka do vody?
Nejdřív vyplavou špinavé peníze a pak mokrý komunista.“
(straňanská hádanka)

Vzdávám se velkého království na nebi.
Dajtě ně malinké královstvíčko na zemi,
a budu robiť jak blázen.“
(straňanská teologie)

Čas běží, milovat už můžeme stěží,
protože nám to pořád leží.“
(straňanská sexuologie)

Do lásky musíš dát všecko,
i kdyby sis na něj měl přivázat kartáček na zuby.“
(straňanská sexulogie)

Ženská má krátkou paměť.
V noci ji pomiluješ, do rána na to zapomene a chce zas.“
(straňanská sexuologie)

Šéfredaktorova folkloristická poznámka

Každá oblast má svou poetiku.
Straňané jsou erotici.“

Fašančár

Po kalíšku

Toaleta

--------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pod čarou II: Náš šéfredaktor

My, kolegové z Kulturních novin, si všímáme, že všude po naší trase je šéfredaktor známou osobou. Téměř všichni domorodci se s ním vítají, a to většinou polibkem. Zejména ženy. Začalo to už včera v Pozlovcích, když se k šéfovi přitočila majitelka hotelu s tím, že jako mladá chodila na jeho koncerty. Ve Strání však mistrův věhlas nabývá vrcholu. Cérky od 30 do 80 let si mistra podávají z ruky do ruky, z čehož nabýváme dojmu, že je to buď tím, že mají vkus, nebo že do Strání dosud nedorazilo umění Karla Gotta. Jen během výkladu Adama Michnika se v malém fašanksalónku vystřídají minimálně tři směny, které jdou přivítat šéfredaktora.
Hodnota už tak ctěného šéfredaktora v očích nás třech tím logicky velice stoupá (a já, protože jsem Čech jako poleno, mu navíc strašně závidím…)

---------------------------------------------------------------



Strání III.
(Přehlídka lidových hudeb)

Pod šable

Po krátkém (asi dvouhodinovém) pochodu ke slovenské hranici a zpět (pro můj coldrex, který jsem zapomněl v autě) se s šéfredaktorem vracíme do tělocvičny straňanské školy, abychom absolvovali vrchol dne, mezinárodní přehlídku lidových hudeb.
Na přehlídce, kterou nejlépe charakterizuje citát našeho vedoucího folkloristy: „Vůči té hudbě jsem benevolentní – živý folklor je tu jen ta moderátorka,“ se střídají soubory, jejichž vedoucí jeden po druhém vzpomínají na festival v Turecku, ze kterého se právě vrátili. („Turecká armáda nám zavlekla do Evropy dechovku.“)

Jediným příjemným zpestřením jsou slovenští „folklorní stepaři“, kteří – zapomínajíce na základní ženistický povel „Zrušte krok“ – rozkmitají nejen dřevěné pódium, ale celou rozlehlou tělocvičnu.

A pak jeden ze známých našeho šéfredaktora, pan – říkejme mu Straňan – který si k nám přisedne a vypráví nám svůj životní příběh.





Vyprávění pana Straňana

Tož, určitě ste si všimli tej sochy fašančára, co u nás stojí na náměstí. Tak o tu jsem sa zaslúžil já. To jsme dělali brigády a extra směny a já jsem chodil po sklárně a vybíral jsem korunku ke korunce. Ale tolik, aby socha byla z bronzu, jak jsem si přál, jsme stejně nedocílili. Tož je ta socha ze dřeva.
Víte, já su upřímný chlap, a to je díky mojí mamince. Ona byla úplně prostá žena, a to co pro ňu bylo v životě nejdůležitější, bylo, abychom byli zdraví a rovní. Až do osmdesáti chodila na kopřivy a ty nám spářela. Oni byli s tatú velice chudí; měli jen dvanáct hektarů a tata byl zadlužený židovi, tak si od něho ešče půjčil a odešel do Ameriky. Ti ostatní odešli do Jižní, ale on šel do Severní, a tam si vydělal tak, že natrefil na jednu paní, která, když zjistila, jak je šikovný (vykopal jí šopu), tak mu dala vydělat. No a pak sa tatík vrátil a měli nás pět, z nichž já jsem byl nejmladší. Tož první bratr má Karlovu univerzitu, druhý je stavař a stavěl sídliště, třetí je doktor a čtvrtý byl mechanik, ale toho zradilo srdce, které měl velké a rozdával ho na potkání. Já sem sa narodil těsně před koncem války a maminka povídala, že jednou, když byl nálet, tak sem v tem krytu strašně řvál, ale maminka už neměla mlíko, tak řekla sestřenici: Mařo, daj mu prs. A ten se mi tak zalíbil, že sem se ho už nepustil…
Tož já su upřímný chlap a ludé to o mně vědí. To aj ten Francúz, co k nám sem jezdí, taky doktor, tak u nich byla v tej Franciji na ubytování jedna mladá cérka z Ruska, co tam studovala tú konzervatoř. A on se do ní tak zabúchl, a že sa prý rozvede. A Marilén, jeho žena, nevěděla cos s tím, tak přijela sem, a já sem jí povídal: Neblázni, on je starý kocúr, ale blbý není, uvidíš, že sa k tobě vrátí. A tak sa aj stalo.
Oni mě mají tak rádi, že mi Patrik říká: František, kdyby ti bylo zle, tak zavolaj a za osm hodin su tady. On by letěl letadlem do Píšťan.
Ale ešče lepší než sem měl maminku, tak mám tchyňu. Ta porodila sedum dětí, a když dostala rakovinu, tak vydržela třicet chemoterapií a uzdravila se. Tady u nás sa říká: Vzduch z Javoriny a slivovice vyléčí všecko.
A ešče vám musím říct o tem bratrovi mechanikovi, jak pracoval v tem Duslo Šala, jak sa vyrábí ty umělé hnojiva. Jednou sem tam byl na exkurzi a vidím, že ty trubky a šecko železné mají od teho sajrajtu celé sežrané a tak jim povídám: Železo vám to sežralo a lidem to dáváte žrat? A on mi na to povídá: Radši je nechám umřít z chemie, než hlady!
To si to radši vypěstuju na zahrádce sám, jako moje maminka a její maminka.
Já su rovný chlap, mně když podáte ruku, tak sa srovnáte. Ale sú dneska ludé, co majú v sobě takové sračky, že kdybych jim měl podat ruku, tak sa z teho pobliju...“

Tož tak.

Už se nám zavírají oči, a tak jdeme zpátky do Květné (tam, kde jsem si zapomněl coldrex) do domu zpěvačky paní Grycové, u níž budeme spát.
V polospánku vidím, jak Petr cestou dělá na liduprázdné silnici vedoucí k hranici hvězdy.
Tož sa oči asi zavírajú enem mně…

Probuzení v Květné
(Paní Grycová)

Poslední, na co si vzpomínám ze včerejší soboty, jsou krajkové obrázky, které znám z TV pořadu mého dětství „Zpívánky“ a šéfredaktorovo ujištění, že kdybych už nevstal, tak se o mně paní Grycová (do jejíž manželské postele jsme byli s Petrem uloženi) postará.

Když se probouzím a projíždím své horní cesty dýchací, které bolí a znějí jako zarezlý motor, představa, že bych zůstal v posteli, se mi neskutečně líbí. Ale výpravu se mi opustit nechce.

Vstávám, oblékám se a odcházím do kuchyně, kde už všichni sedí a ládují se gulášem s cibulí (kromě vegetariánky Martiny).

--------------------------------------------------------------------------------

Poznámka pod čarou III: Paní Grycová
Všechny kontakty, které náš šéfredaktor na Východní Moravě má, si udělal, když si založil své hudební vydavatelství, s nímž tak dlouho objížděl Moravu a nahrával folklór, až za to vyhrál nějakou cenu a stal se redaktorem hudebního vysílání Českého rozhlasu. Jedna ze zpěvaček, které na své cestě potkal, byla paní Grycová, v jejímž domě expedice Kulturních novin od té doby spí. Paní Grycová, které je asi tak šedesát, má dvě dcery, kterým je asi tak čtyřicet, a vnučky, kterým je asi tak dvacet. Viděl jsem všechny generace, a nedokážu určit, která z nich je nejkrásnější.
Ach jo.

Dům paní Grycové je vyzdoben krásnými a vzácnými obrázky, jimž vévodí „krajkové grafiky“ Kornélie Němečkové, autorky znělky ke zmíněným televizním Zpívánkám.

Řeč paní Grycové

Tož si dajte guláš a já vám do něj přikrájím cibuli a česnek, to vás uzdraví.
Máte kapesníky? Tož já vám dám na cestu.
Tak abyste věděli, tady ste v Květné a tu byla střídavě hranice Rakúska a Uherska, protektorátu a Slovenska a pak Česka a Slovenska. A u nás sa vydělávalo tak, že sa nakúpilo zboží a to sa prodalo na té správné straně hranic. Říkalo sa temu, že sa hanzlovalo.
(Pozn. aut.: U nás se tomu říká pašování.)
Jednou za Protektorátu jela naša mama pro krajky až do Náchoda a cestú ji zbalili, ale než sa tatínek začal strachovat, že mu utekla, tak ju zas pustili.
Užilo sa s tím spousta legrace. My jsme měli dva strýce, z nichž jeden byl chytrý a druhý hlúpý, a ten jeden prodal „nastojato“ koňa, kterého v hospodě popsal jako toho nejlepšího z chovu, a prej, vyzvedněte si ho u bratra. Tak oni šli k temu bratrovi a dyž viděli tu herku, tak dali temu bratrovi takú po čuni, že sa z teho zbláznil a byl celý život takový mentálně zaostalý. Dneska by sa temu řeklo že byl sám takový bílý kůň.
Tož Straňané a Květňané byli vždycky takoví koumesové. To v Nivnici, tam byli známí poctivci a o tem sa u nás vyprávjajú celé romány. Šak sa tam narodil aj ten Komenský. Podvést Nivničáka, to bylo svého času u nás aj neco jako olympijáda.“


Hrubá Vrbka I.
(Paní Okénková)

Rozžehnáváme se s pohostinstvím paní Grycové a jedeme do Hrubé Vrbky. Šéfredaktor-folklorista nás upozorňuje, že region, do něhož míříme, je folklorně nejzachovalejší z celé Moravy. Kromě toho je tento region na hranici s nábožensky liberálnějším historickým Uherskem tradičně silně luteránský.

O tom svědčí i osobnost letos devadesátiletého legendárního zpěváka a vypravěče pana Okénky (už ta jména, jaká tu lidé mají!), autora známé písně o nešťastné lásce luterána a katoličky. Pan Okénka, který byl celý život učitelem a později i řídícím na zdejší škole, se stal učitelem už za Protektorátu, kolem své dvacítky, a postupně si ke své práci přibral místo účetního v JZD, vedoucího mysliveckého spolku a průvodce starého větrného mlýna, tyčícího se nad Malou Vrbkou jako hmatatelný důkaz donkichotství jeho obyvatel.

Pan Okénka

Pan Okénka (který má opravdu oči čisté jako okénka) vypráví (neb náš šéf Jirka s ním točí rozhovor pro Český rozhlas Brno), zpívá, nalévá nám jednu štamprlu za druhou, na zdi mu mezi růženci a diplomy visí spousta obrázků s lidovými motivy a mezi nimi černobílá fotografie krásné útlé dívenky, hledící velkýma očima plnýma lásky na staršího urostlého šohaje v kroji. Fotografie byla pořízena na přehlídce lidových hudeb ve Strážnici v roce 1946. Onen šohaj je pan Okénka, který v soutěži verbířů vyhrál hlavní cenu (prý proto, že šohaj, který byl favoritem, si vymkl kotník a nemohl vystupovat). Ona dívenka je jeho tehdejší žačka a pozdější žena.

Dívám se na tu fotografii dlouho, srovnávaje ji se všemi ženami, které jsem během této cesty viděl, a dávám paní Okénkové – in memoriam – hlavní cenu…

Hrubá Vrbka II. (Paní Lokajová)

Poslední fašankovou štací našeho výletu je Hrubá Vrbka, obec, z níž se pan Okénka, jak říká, odrodil (chalupa, v níž od konce války bydlí, bývalá celnice, leží 200 metrů od pomyslné hranice jeho rodné Malé Vrbky). V Hrubé Vrbce se máme znovu setkat s Horňáckou muzikou Petra Mičky. Ačkoli místo, kde se s ní máme setkat, není určeno, místní úzus trvá na tom, že místo, kde se čeká, je hospoda. Mezi cérkami, které se jako obyčejně vrhají na našeho šéfredaktora, mě upoutá jedna, která se mi zdá povědomá. Je to režisérka České televize paní Lokajová, která se mnou před rokem natáčela dokument o mém pražském panu domácím, herci Svatopluku Benešovi.
Když mě uvidí, podvědomě ucukne (jako by viděla čerta) a řekne:
„Co tu děláte? Vy máte přece být v Praze!“
Na to já (v roli čerta) odpovídám: „Já jsem všude.“
To paní režisérku uklidní a svým charakteristickým rychlým hovorem začne rozprávět s mým krásným kolegou Petrem…

Právě když se chci také rozptýlit pohledem na erotický kalendář (nejspíš nejnovější akvizice podniku), před nímž se vytvořil velký hrozen místních šohajů, rozráží dveře režisér Břetislav Rychlík a se slovy: „I kdyby bylo léto, na fašanky musí padat trakaře“ si oklepává mokrou čepici. Potom začne režírovat fašančáry. Protože jsem před časem viděl jeho dokument o tom, jak objevil své příbuzné v Texasu (kteří se tam dostali úplně stejnou cestou jako tatínek pana Straňáka), na jehož základě jsem začal pátrat a našel v Louisianě, Illinois a Pensylvánii také pár Koloců, vyjadřuji mu své díky, na což on odpovídá: „Ani mi to nepřipomínaj. Bratránka Bernarda, kerý byl starostou v Caldwellu, mi před tejdnem zabil nejaký smrkáč na motorce, když přecházel ulicu. V té době jsem točil v Trutnově, a tak mě to vzalo, že sem sa ožrál jak prkno.“

Když to slyšíme, raději zapínáme foťáky a kamery, řadíme se do fašančárského průvodu a jdeme slavit masopust. Když po chvíli zjistíme, že dva mediální štáby (Česká televize pod vedením režisérky Lokajové a Kulturní noviny pod vedením šéfredaktora Plocka) snímají více než folklorní průvod sebe navzájem, jdeme si po domluvě z cesty. Pan režisér Rychlík mírně nadržuje nám (bručí, že kameraman ČT dělá ty záběry úplně blbě), ale nakonec zůstane stát přede dveřmi jednoho z domů, kam fašančáři vůbec nedošli (gazda, neboli vedoucí průvodu, je – zřejmě z politických důvodů – opomenul), kde stojí hospodář s ženou, kteří mají vynikající domácí kořalku a plnou mísu boží milosti.







Epilog
(Hrubá Morava)

Když jsme kdysi jeli autem domů ze Švýcarska, hlásil mi kamarád, že jsme právě překročili jazykovou hranici mezi francouzštinou a němčinou.
Na Moravě je to jinak.

To je Blatnice pod Svatým Antonínkem,“ hlásí šéfredaktor. „Tady končí kořalka a začíná víno.“

Jenže zatímco náš vůz už projíždí krajem vína, my jsme všichni pořád duší v kořalce.
Z nitra zamyšleného auta se náhle ozve zvláštní otázka:
„Jirko, proč je Hrubá Vrbka hrubá?“

Hrubý je horňácky velký.“

Po troše humorných hříček, týkajících se toho, co všechno může být „hrubé“ (Martina jede do Hrubé Británie), se zamýšlíme nad tím, že vlastně vše, co jsme cestou viděli, bylo „hrubé“.

Vracíme se ze země, kde nikdy nebylo nic hladké.

Počasí i živobytí, hudba i tanec, víra i válka, láska i smrt, Maďaři, Avaři i Tataři, Braniboři i Rakušané, Švédové i Prusové, Němci i Rusové, rekatolizátoři, kolektivizátoři i normalizátoři, komunisté i kapitalisté procházeli hrubě tímto krajem a po nich tu zůstal nezničitelný „hrubý“ folklor a celá ta „hrubá“ zem „hrubých“ mužů a jejich „nejhrubších“ žen na světě.

Zem, do které jsme si z našich hladkých krajů přišli dát štamprlu hrubé.

Do foroty…



Autor Tomáš Koloc